Přijímače 20. - 40. let

Československo zahájilo pravidelné rozhlasové vysílání v roce 1923. Prvních koncesionářů, kteří mohli vysílání stanice Radiojournal legálně přijímat, bylo však jen poskrovnu. Příčinou byly jednak nedořešené zákony pro povolování přijímacích stanic, jednak neexistence radiotechnického průmyslu na územi ČSR. Teprve v roce 1925 byly stanoveny nové koncesionářské podmínky pro vlastnictví přijímací stanice, kdy stát přenechal veškerou pravomoc poštovním úřadům, jak je tomu až dodneška. Další zákony umožnily vznik a rozvoj radiotechnických továren, a to jak se zahraniční účastí, tak i pouze s domácím kapitálem. Těsně před druhou světovou válkou existovalo u nás 14 velkých výrobců radiopřijímačů a nespočet malých firem s často jen kusovou produkcí. Na své si přišli i dovozci, kteří často označovali dovezené přístroje jménem své firmy.

V seznamu jsou seřazeny firmy, které působily na území Československa od roku 1930 do roku 1945. Ke každé firmě je přiřazen krátký úvod o její historii , pak následuje abecední seznam přijímačů, převzatý z knihy Československé přijímače od ing. Miloslava Baudyše z roku 1946. Přijímače, vyráběné před rokem 1930, lze nalézt na webu Radiomuseum.cz. Pod označenými typy přijímačů se skrývá fotografie přístroje s krátkým popisem.

Rok výroby značí dobu, po kterou se přijímač vyráběl, většinou se nové typy předváděly na podzimním Pražském vzorkovém veletrhu (PVV), a vyráběly se až do příštího PVV, kdy byly nahrazeny novými modely.

Osazení elektronek uvádí všechny elektronky řazené podle použití v jednotlivých stupních přijímače, počínaje vf stupněm, přes mezifrekvenci, detekci, nf zesilovač, magické oko. Na posledním místě je vždy usměrňovací elektronka. Řazení se shoduje se schématem zapojení, čteným zleva doprava.

Krátký popis uvádí principiální zapojení přístroje, zda se jedná o radio s přímým zesílením, nebo superhet, kde se přijímaná frekvence směšuje s pomocným kmitočtem tak, aby výsledný kmitočet, tzv. mezifrekvenční, byl ve všech rozsazích vždy stejný, zpravidla kolem 465 kHz. Vyhodou takového zapojení je vysoká citlivost a selektivita přijímače, daná konstrukcí mezifrekvenčních zesilovačů, laděných jen na jeden kmitočet.

Dále je uveden typ reproduktoru. Možnosti jsou tyto: elektromagnetický (v podstatě sluchátko s membránou, kdy je pohyblivý kovový trn spojený s membránou přitahován magnetickým polem, vyvolaným nepohyblivou cívkou elektromagnetu, působící proti poli pevného magnetu), tento se používal asi do roku 1934, některé konstrukce čtyřpolových systémů měly velmi dobrý zvuk. Další možnost je dynamický reproduktor, jaký se používá dodnes. Tento reproduktor má pohyblivou cívku spojenou s membránou, umístěnou v poli silného magnetu. Jeho výhodou je možnost velkého rozkmitu cívky a tím i větší hlasitost, než elektromagnetický reproduktor. Magnet pak tvoří buď pevně zmagnetovaná slitina kovů - permanentní magnet, nebo elektromagnet-buzený reproduktor. Permanentní reproduktory používala firma Philips, buzené firma Telefunken, ostatní firmy oba typy magnetů střídaly podle potřeby. Je třeba poznamenat, že slitiny pevných magnetů byly tajemstvím jednotlivých firem, teprve objev slitin typu AlNiCo na konci 2. sv. války způsobil zánik buzených reproduktorů.

Přijímače typu superhet mívaly indikátory pro přesné ladění. Od roku 1936 se používaly převážně elektronky (magická oka), u nichž změna napětí na řidicí mřížce způsobila posun zeleně svítící výseče na stínítku, do 50. let byl jen jediný tvar-kulaté stínítko uprostřed s kloboučkem, který zakrýval katodu a mřížky, při pohledu od uživatele tato soustava vypadá jako zeleně svíticí oko, odtud i přezdívka magické oko. Předtím byly běžné indikátory doutnavkové, nebo ručičkové-elektromagnetické. Další důležitou informací je materiál, ze které je zhotovena skříň přijímače. Nejčastější je skříň dřevěna, nebo bakelitová, firma Philips zhotovovala skříňky i z tvrzeného papíru. Podobně stupnice byly zpočátku papírové, celuloidové nebo plechové, později skleněné. Uvedeny jsou i ozdobné prvky skříně, pokud jsou z jiného materiálu, než skříňka.

Použitá literatura:
Československé přijímače, Ing. Miloslav Baudyš, Praha 1946
Radiojournal příznivců historické radiotechniky, HRČS 1988-1997